Cítím vůni Vánoc

11. prosince 2013 v 19:40 | Aidlin |  Povídky
Protože Vánoce nejsou o dárcích nebo splněných hmotných přání. Jsou o tom, že jsou lidé pohromadě, že jsou rádi, že se vidí a že si užívají přítomnost jeden druhého. Jsou o dobrých skutcích a vzájemném přátelství.


Pamatuji si ten den, kdy mi Policie oznámila, že můj manžel je mrtvý. Sesypala jsem se, jako domeček z karet. Uklidňovalo mě ale vědomí, že máme nějaké životní úspory. Tenhle pocit však přerušilo klepání na dveře jistého úředníka, který se s radostí jal zabavovat můj majetek s vysvětlením, že můj drahý byl zadlužen. Nechápala jsem, jak je to možné, protože se mi vždy se vším svěřoval. A nebo nesvěřoval? Sice to byl můj manžel, ale v hluboko v srdci k němu cítím nenávist za to, že mě dostal na ulici. Pamatuji si ten den, kdy jsem přišla o všechno.

Uchýlila jsem se na nějaký čas k bratrovi, který na tom byl mizerně. Pár týdnů jsem u něj přebývala, ale pak jsem si postupně uvědomovala, že bratr má sám starostí dost a jedno ráno jsem se sebrala a odešla. Toulala jsem se ulicemi Prahy a přebývala ve strašných podmínkách s lidmi se stejným, nebo podobným osudem. Peníze jsem neměla skoro žádné, jen ty, které jsem si jakžtakž vydělala. Ti lidé, se kterými jsem žila byli povětšinou feťáci, alkoholici nebo štětky. Do téhle společnosti jsem se nehodila, jenže jsem neměla jinou možnost. Na našich plesnivých zdech se pomalu objevovaly křídou křížky odpočítavající dny. Fungovalo to jako kalendář. Blížily se Vánoce.

O takových časech jsem milovala dlouhé procházky historickou Prahou s manželem, při nichž jsme si vychutnávali atmosféru Vánočních trhů, vůni svařáku a mandarinek a pohled na nádherně blikající strom, zdobící Staroměstské náměstí. Byl to takový náš zvyk, opakující se každý náš společný rok. Chybí mi to. Chybí mi náš skromný domek, zářící světýlkami, chybí mi večerní pohoda u pohádek i rozkrajování jablek. Miluji ty pravé české Vánoce, jenomže teď nemám nic, čím bych si je mohla alespoň trochu připomenout. Nic mi ale nebrání v tom sebrat se a jít na procházku večerním městem. I touhle maličkostí si můžu zavzpomínat na hezké časy.

Šla jsem z Vinohrad, došla k Národnímu muzeu a zadívala se na sochu svatého Václava, který vypadal, jakoby mu uletěly včely, ostatně jako vždycky. Kochala jsem se krásně vyzdobenými uličkami a bylo mi konečně po dlouhé době krásně. Procházela jsem se a tiše sledovala davy užívající si vánoční náladu. Přála jsem všem těm lidem okolo mě štěstí a doufala, že neskončí jako já. Nikomu bych to nepřála. Při tom všem vzpomínání mě přemohl smutek a začaly se mi po tváři kutálet slzy jako hrachy. Sedla jsem si pod sochu a jen tiše doufala v lepši zítřky.

Pomalu se kolem mě začali zastavovat kolemjdoucí. "Stalo se něco, paní?" zeptal se stařík s bílými vlasy sedající si vedle mě. "Nemůžete plakat, když jsou svátky," utěšoval mě a ve mně se probudila jiskřička naděje. Otevřel termosku a něco z ní nalil do šálku, podávající mi ho se slovy, "vemte si tady, to vás zahřeje." A sám si trochu nalil. Usrkla jsem, a byla šťastná, že na světě existují dobří lidé. Cítím vůni Vánoc.

Aidlin
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 20:22 | Reagovat

Hodně smutný příběh, dokazující, že život není peříčko. Naděje ale umírá až poslední a třeba příští Vánoce už bude líp.

2 Raina Raina | Web | 12. prosince 2013 v 15:12 | Reagovat

Smutný příběh... [1]: Souhlasím.

3 Snapeova Snapeova | Web | 19. prosince 2013 v 18:13 | Reagovat

Smutné, dojemné a moc pěkně napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama